POEZIE

Zlatavé stíny padají k nohám, dotknout se duše dodává odvahu, přijímám vše co nabídne ráno, až kůže vstřebá to jméno, tiše se otočím, zašeptám. Smím políbit vaše rty cudné? Láska ta nepatří k mým nejlepším vlohám, omluvte prosím nesmělou povahu, nemohu splnit co ode mě žádá, snad postačí víra, že pro ni zahynu.

Neboj se milá,
přežívám strach plující oblohou,
neboj se milá,
statečně stojím na nohou.
Neboj se drahá,
že úsměv můj nespatříš,
neboj se drahá,
mezi vdovy stále nepatříš.
Buď bez obav živote,
pevně drž naši vzpomínku,
buď bez obav živote,
cítím kávu na mlýnku.
Nestrachuj se každé ráno,
já nepadnu bez boje,
nestrachuj se každé ráno,
mají slepé náboje.
Duše má ta věčnost stráví,
dnes setkáme se v božím ráji.

 V ušáku sedí,

nahá,

prsy visí

do blba hledí

tak jako kdysi.

Přichází stáří,

povadlá kůže

léta už čeká,

zda přinese růže.

Samota stala se

důvěrnou družkou

v klíně si pohrává

s barevnou stužkou.

Možná by měla být

nemravnou dámou,

co přes noc stane se

pro mnohé známou.

 Chci se líbat a smát,
 tančit a nemuset se bát,
 že někdo vezme moje slova
 před světem je kamsi schová.
 Nebudu tě vidět jasně,
 až moje hvězda jednou zhasne.
 Upadneme v zapomnění
 chci být tím co všechno změní
 a pak věřit na zázraky,
 když zatáhnout se v nebi mraky.

Pásku přes oči,
letmý dotek,
svět se otočí
pro dobrý skutek.
Odevzdej duši,
zájem je veliký,
odřízni uši,
schul se do kouta,
ten lůzrům sluší.

Až jednou nebudu,
až jednou nebudeš,
pujdeme spolu po prašné cestě,
po cestě večnosti,
snad ne jen z vděčnosti.