Bez tváře
 

Chtěl by nám říct, že nevíme nic.

Nic o sobě,

nic o světě,

nenajdeme ani správná slova ve větě.

Jsme pouze zvrhlé bytosti

bez studu a lítosti.

Pýchu pošlapanou davem

ukrýváme ve stínu

a doufáme v nevinu,

v těle vícehlavém,

jež mluví všemi jazyky, a pod tíhou paniky nerozumí žádnému.

Naše oči, skla bez lesku,

ústa voní po stesku.

Slyšíme, ale neposloucháme.

Žijeme, ale nesníme.

Dech nám nahradila ozvěna

a srdce tiká podle hesla neměnná.

Dotýkáme se pravdy rukavicí,

aby nezanechala popáleniny na pravici.

A když nám někdo nastaví zrcadlo,

roztříštíme ho, pro strach, protože ukázalo naši duši rozemletou na prach.

Tvář jako kámen,

hlasy, co říkají "já",

ale nikdy neřeknou "my".

Náš svět je bezpečný,

protože je dutě výjimečný.

A dutota nebolí,

dokud ji s námi někdo nespojí.

A přesto,

někde mezi tou prázdnotou,

co tváří se důležitě,

stojí nepřetržitě,

aby šepot byl silnější než lež.

Nehledá smysl,

chce jen cítit váhu slova,

tu, co zní,

ne tu co slyší zas a znova.

Věří ve světlo,

že tma má svůj tvar,

a stín hrany,

o které opře se i bez zábrany.

Nechce bojovat,

nechce zachraňovat.

Jen být.

Navzdory.

Beze jména,

beze štítů,

bez masky, co hladí davy.

A když kolem

projdou ty vícehlavé tváře,

slepé, hlučné, prázdné,

poklekne u oltáře, jako by modlitbou říkal:

"Vím, že nejsem vy.”